Výprava na lesnický dýchánek

První lesnický dýchánek

V úterý 28. 7. 2026 jsem se zúčastnil prvního lesnického dýchánku, který organizoval Mirek Pecha z Lesnického parku Křivoklátsko. Už samotný popis vycházky na Facebooku zněl tak dobře, že jsem se lekl, aby se mi můj introvertní přístup ke světu opět nestal osudným a mým případným zaváháním nebyl vyčerpán omezený počet míst. Proto jsem se hned s Haničkou domluvil na zajištění hlídání našeho potomstva a Mirkovi zavolal, aby mi rezervoval místo. Jelikož už jsem s Mirkem na soukromé vycházce v lese byl, věděl jsem, že to bude stát za to a že zeptat se dá opravdu na cokoliv, ať už radostného nebo smutného. Mirek byl očividně překvapen mým telefonátem a řekl mi: „Hlavně klid, neboj se, místa je ještě dost.“

Sraz byl v Karlově Vsi. Samozřejmě jsem ve svém zamyšlení automaticky zaparkoval u hasičů, takže jsem byl trochu stranou ostatních účastníků. Nicméně jsme se všichni přivítali, seznámili a dvěma auty vyrazili ke svatému Janovi do údolí Klucné. Nevím proč jsem si původně trochu myslel, že nás Mirek vezme směrem k Emilovně do Mlynářova luhu nebo okolí. Byl jsem však příjemně překvapen, když jsem se dozvěděl, že vyrazíme od svatého Jana přes loužek směrem na cestu podél Dlouhého hřebene. Jde totiž o jednu z mých nejoblíbenějších cest celého Křivoklátska.

Mirek nám při stoupání vyprávěl o lesnickém hospodaření, o bývalých milířích, které jsme potkali, a jak ještě tudy poměrně nedávno vedla využívaná úvozová cesta. Povídali jsme si o tom, jak moc byla zdejší oblast lidmi historicky odlesněná, jak lidé stahovali dřevo do údolí i jak se Mirek kdysi jako místní hajný postavil proti návrhu taxátora, aby se vykácely buky ve svahu. Zmínili jsme také práci se zvěří, kdy před několika desetiletími bylo v okolí tolik jelenů, že se lidi z Karlovy Vsi báli vůbec chodit na autobusovou zastávku. Přítomnost zvěře jsme poznali podle stop a okusu bylin, ale řekněme, že dnes už jsou její stavy pro les mnohem příznivější.

Bavili jsme se také o biodiverzitě a jak jsou pro ni důležité světlé dubové lesy. Při napojení se na cestu podél Dlouhého hřebene jsme pak zmínili knížky Petera Wohllebena, které jsou mezi městskými lidmi populární, byť on sám se v zásadě v rámci své takzvané akademie snaží o věci, které na Křivoklátsku už fungují, o výběrný přístup k bučinám, lesní pedagogiku a vnímání všech aspektů lesa, tedy produkčních i mimoprodukčních funkcí zároveň.

Další cestu bych popsal jako víceméně cestu zkratkami s typickým křivoklátským stoupáním nahoru a dolu. Šlo o střídání suťového lesa s květnatými bučinami a teplomilnými doubravami, které na odhalené sopečné skále v okolí Beraníku přechází do lesostepních pleší. Bavili jsme se o tom, že to letos vypadá na poměrně plodný rok, alespoň z hlediska bukvic. Vzhledem k suchu jsme však doufali, že přijde trochu více deště, aby se bukvice takzvaně „nalily“.

Dále podél Beraníku jsme už nešli, naopak jsme pak po skále prošli dubovo-borovým hájkem a po skále sestoupali zpět do údolí Klucné. Ještě předtím jsme se pokochali výhledem na Mokřinku a na malý smrček, který rostl přímo ve skále a vůbec mu nevadilo, že dle přírodovědných poznatků by tu vůbec růst neměl. Asi je zkrátka chytřejší než my. Musím se přiznat, že na poslední úsek cesty před vstupem na silnici jsem použil svou oblíbenou skluzavkovou metodu.

Když jsme se vrátili ke svatému Janovi, zamířili jsme ještě kousek nahoru po cestičce do habrového hájku, uprostřed něhož rostl opravdu statný buk. Tam jsme se společně vyfotili a povídali si o tom, jak je dobře, že se můžeme v okolní krajině volně pohybovat.

Po návratu do Karlovi Vsi jsme si v místní nedávno otevřené osvěžovně povídali, než nás noc a spánek opět zavedly domů. Cestou jsem ještě přibrzdil u Tří pramenů.

Druhý lesnický dýchánek

Druhý lesnický dýchánek se pak konal opět v úterý, tentokrát 1. 9. 2026, tedy večer prvního školního dne. Tentokrát jsme jeli trochu dál až k hájovně Vlastec, která se nachází v lese asi osm minut cesty autem od Kublova. Tentokrát nás čekalo překvapení, neboť Mirka doprovodil lesník Robin Ambrož, ředitel Lesů Colloredo-Mansfeld.

Po zaparkování a přivítání jsme všichni společně i se psím doprovodem vyrazili směrem k Těchovínu, což je nejvyšší vrchol Křivoklátska. Tentokrát byla procházka více zaměřena na přeměnu lesů, tedy jak postupnou prací změnit kdysi vysázené smrkové monokultury v pestré lesy. Díky práci místních lesníků, kteří využívají genetický fond tisu u Terešova, se do místní krajiny kromě jedliček a třešní vrací právě tisy. Bez této náročné práce by trvalo staletí, než by se sem tisy opět samy vrátily.

Při stoupání na Těchovín mě překvapil krásný lipový háj a na vrcholu vzrostlé jasany. Bavili jsme se i o jasaním moru, který ničí tyto krásné stromy napříč celou Evropou. Uvidíme, jak dlouho mu tito velikáni odolají. U vrcholu nám Robin ukázal doslova obří starou hrušeň, která stála vedle vzrostlého jasanu jako královna. V minulosti byly hrušně polničky součástí habrových doubrav, ze kterých lidé jejich malé plody sbírali, sušili a podrcené používali místo cukru. Tato stará hrušeň je opravdu připomínkou lesa a lidí, starých dob, díky kterým tu dnes můžeme být i my.

Když jsme během klesání po cestě zpět procházeli kolem oplocenek s tisy, třešněmi, jeřáby břeky, břízami, buky, jedličkami, duby a dalšími stromy, začal jsem se těšit a představovat si, jak lesy budoucnosti asi budou vypadat. Osobně mám z ovocných stromů radost, neboť kromě toho, že jejich plody (včetně třeba borových semínek nebo bukvic) občas reálně jím, do lesa historicky i ekologicky patří. Zajímavé je, že jen část z nich byla vysázená, mnohé tvoří nálety z okolí a tedy přirozená obnova, která je na Křivoklátsku silná.

Bavili jsme se také o důležitosti zdravého lesa pro vodní režim, což se změnou podnebí bude stále důležitější aspekt, který společnost navzdory vodohospodářským posudkům často nebere dostatečně v potaz. Zmínili jsme také léčivé látky ze stromů, u tisu, ve středověku poměrně běžné dřeviny, pak jeho značný pokles v zastoupení a praktické vyhubení začátkem novověku, kdy se tisové dřevo vyváželo například kvůli výrobě anglických dlouhých luků.

Dýchánek jsme pak zakončili opět povídáním, tentokrát jsme se auty přesunuli do hájenky Křižovatky, kde nás opět čekalo drobné pohoštění. Bohužel jsem dostal zprávu od Haničky, že děti vyžadují moji přítomnost (školní rok je už náročnější), a tak nám dýchánek možná skončil dříve, než měl. Každopádně jsem rád, že jsme opět vyrazili do lesa a že jsem se kromě získání zážitků dozvěděl i spoustu zajímavých praktických informací. Děkuji moc Mirkovi a Robinovi za organizaci a především za jejich čas!