Byl jsem kdysi hvězdným prachem,
zrozen v žáru, světle, ohni,
z nitra hvězdy našel cestu,
abych mohl tvořit Zemi.
Byl jsem popel mocných sopek,
lávou, která měnila svět.
Byl jsem v peří dinosaura,
když se rodil první květ.
Snad jsem Římem kráčel kdysi,
v těle Caesara, jenž průvod vedl.
Snad jsem v kapce vína plul,
než mě příliv z moře zvedl.
Pak jsem putoval dál a dál,
přes jezera, přes hory,
přes tisíce životů a smrtí,
přes hlubiny, lesy, obzory.
Snad jsem v lesích Křivoklátska
v kůře buku tiše spal,
pak jsem v kapce ranní rosy
vydal se do mechu dál.
A dnes jsem možná právě v tobě,
ve tvé krvi jen tiše sním,
v myšlenkách, jež snem se plíží,
svou dávnou pouť ti vyprávím.
Kdybych mohl povědět ti
všechno, čím jsem kdysi býval,
kolik světů už jsem poznal,
kolik příběhů v sobě skrýval!
Až tvé tělo zas opustím,
vydám se neznámou cestou.
Možná v listu, dešti, kameni
budu kráčet tichou tmou.
Jsem atom.
Pro tebe jsem věčný,
i když se také jednou rozplynu.
Ty zavřeš oči, já budu dál
vyprávět o svém příběhu.
A tak když tě někdy souží
malichernost, která tíží,
vzpomeň si, jak vesmír plyne,
jak se vše zas v něco změní.
A jednou, až se rozplyne
i poslední stopa našeho bytí,
atomy půjdou světem dál,
v nových tělech, v novém žití.
Když se z nich zas jednou složí
mysl, která hledí do světa,
vesmír se pak skrze ni
na okamžik sám na sebe podívá.
