Pozdnie jaro běše. Letnice biechu. U Křivokláta sě toho dne sebrachu luidé z vsí i z hradu. V dubovém háji kvetly sasanky a vonné svízely. Lidé se shromáždili pod hradem, z jehož hradeb visely barevné praporce a korouhve s obrazy zvířat. Jako vždy se přálo zdraví a štěstí mladému králi, ale vzpomínalo se též na mrtvé. Křivoklátský purkrabí věnoval osobní vzpomínku panu Zbyslavu Zajíci. Dnes však nebyl čas smutku. Byl květen roku 1293, čas rozkvětu českého království.

Průvod zamířil od potoka do kopce, aby se k němu jako had stočil zpět. V Městci byly nachystané vozy a stany, stromy a domy byli ozdobeny plátěnými stuhami. Mezi stromy se nesly hlasy a smích. Mladí lidé se postupně pustili do různých her a zápolení. Litorad od jednoho kupce nakoupil medové koláče a s jiskrou v očích je předal Haně, která zrovna odpočívala u potoka. Její červené svrchní šaty a spodní bílé tvořily krásný protiklad k zeleni okolních luk a lesů.

Hana měla včera náročný den, starala se o jednoho nemocného chlapce a moc toho nenaspala. Usmála se a Litoradovi poděkovala. Lékař Vilém se musel na žádost krále vrátit zpět k pražskému dvoru. Král byl zpátky z Polska a mnoho jeho nejlepších rytířů na tom nebylo po zdravotní stránce zrovna nejlépe. Hana věděla, že má Vilém mnoho povinností a byla vděčná za všechno, co ji za ten rok naučil. Jen jí bylo trochu smutno z toho, že tu na všechno zůstala sama. Povzdechla si.

Litorad to zpozoroval. Věděl, že ji musí přivést na jiné myšlenky, ale jak? Když tak bloudil rozjařeným davem pod městeckým kostelem, všiml si několika dřevěných mečů, které sám používal ke cvičení hradní posádky. Najednou ho něco osvítilo. Možná duch svatý, možná Apollónův šíp, nebo jeho vrozený smysl pro humor. Dva meče vzal do ruky a vydal se k návsi, kde zrovna se svým doprovodem postával sám křivoklátský purkrabí.

„Pane purkrabí,“ řekl Litorad zvesela, „to máme krásný den, není-liž pravda? Čas veselí, lidé se radují …“ Purkrabí se postavil. Jeho slavnostní oblek se v paprscích slunce leskl modrými a zlatými barvami. „Mluv k věci, Litorade,“ řekl trochu zmateně. Díval se směrem na náves, kde lidé tančili v kruhu podle toho, jak žakéři hráli. Litorad mu podal dřevěný meč. „Přijď k potoku za vsí, pane,“ odvětil stále s úsměvem, „trochu se protáhneme.“ Purkrabí pokýval hlavou.

Na druhé straně vesnice se Hana procházela pod korunami dubů, jasanů a jedlí. Byla zrovna hluboce zamyšlená, když k ní Litorad přišel a celý nadšený jí podal dřevěný meč. Hana nechápala, co to má být za hru. „Trochu se rozcvič,“ řekl Litorad bez vysvětlování, „jako tehdy. Protáhneme se.“ Hana jen pokrčila rameny. Jestli chce Litorad dostat po té své zarostlé kebuli, ona mu to přání mile ráda splní. Jaké však bylo její překvapení, když se po chvíli na cestě objevil křivoklátský purkrabí. A v ruce měl úplně stejný dřevěný meč. Hana se nejistě poklonila, ale pak se zase rychle napřímila. V jejích modrých očích se objevily zlaté jiskry.

Čekala na místě a nevěděla, co se bude dít. Litorad zatím přišel k purkrabímu. Hana viděla, že mu něco šeptá do ucha, ale neslyšela vůbec nic. „… pane, ještě jedna rada,“ dokončil potichu Litorad, „s Hanou se nepřetahuj, jestli nechceš skončit v potoce.“ Pukrabí se mu nevěřícně podíval do obličeje. Pak si změřil Hanu pohledem. „Litorade,“ řekl trochu podrážděně, „to si opravdu myslíš, že ji neporazím? Já, který v nejednom souboji porazil statné rytíře? Copak je ona nějaká Amazonka z bájí? Nebo máš opravdu o mně nevalné mínění?“

Litorad zavrtěl hlavou. „Můžeš ji porazit, pane,“ řekl zvesela. Purkrabí kývl hlavou. „Není žádný šermíř ani svaloun,“ pokračoval Litorad, „ale dokáže vyvinout značnou sílu v okamžiku, kdy to nejmíň čekáš. Na to si dej pozor, pane purkrabí, vždyť vedla naše výpady proti braniborským žoldnéřům.[1]https://www.krivoklatskesmesi.cz/povest-o-hane/ Taky má daleký dosah, jak je urostlá, a hned tak nespadne. Nenech se překvapit, pane.“

Pukrabí už nevěnoval Litoradovi pozornost. Zamířil na břeh potoka přímo k Haně. „Tak naše bylinářka[2]https://www.krivoklatskesmesi.cz/zdravi-je-nejdulezitejsi/ to umí s mečem,“ řekl s úsměvem, „tedy uvidíme. Je pravda, že je dnešní svátek časem veselí.“ Konečně měl příležitost si Hanu pořádně prohlédnout, aby odhadl její slabiny a silné stránky. Nebyl si jistý, jakou barvu vlastně měly její oči. Byly modré jako nebe, šedé jako dešťová mračna, azurové jako lesní studánka, zelené jako hluboký les, nebo snad zlaté jako sluneční paprsky?

Hana pevně uchopila meč. Oba věděli, že jde jen o hru. Litorad se posadil na starý pařez a s pocitem uspokojení oba zápasící sledoval. Hana držela svůj dřevěný meč před tělem, purkrabí stál mírně bokem a čekal.[3]Takové chvíle člověku někdy udělají dobře víc, než by čekal. Když se člověk hýbe, směje a na chvíli přestane myslet na to, co ho trápí, tělo doslova získá jiný rytmus. Svaly pracují, zrychlí se tep a prokrvení a v mozku se uvolňují látky, které pomáhají zlepšit … Pokračovat k poznámce

První zaútočil on. Krátce vykročil a sekl shora. Hana úder svým mečem zachytila a odklonila ho stranou. Purkrabí okamžitě změnil směr a udeřil z druhé strany. Hana ustoupila a díky své výšce zůstala za hranicí jeho dosahu.

Pak zaútočila ona. Udělala dlouhý krok a natáhla meč. Purkrabí její čepel srazil stranou a přiblížil se. Chtěl ji vytlačit loktem, ale Hana místo odporu šikmo ustoupila, nechala jeho tlak sklouznout a otočila se zpět k němu. Znovu proti sobě stáli tváří v tvář.

Purkrabí se vrhl vpřed a chytil ji za paži. Hana se zapřela. Srdce obou napětím bušila. Na okamžik se přetahovali. Purkrabí tlačil rukama, ale Hana náhle zabrala celým tělem, otočila se a prudce ho vyvedla z rovnováhy. Jeho noha sklouzla po písku, jako by to byl led.

„Dávej pozor, pane,“ stačila říct. Smála se. Purkrabí udělal dva rychlé kroky dozadu. Za zády měl potok. Zastavil se v porostu kvetoucí potočnice těsně před vodou, do které málem spadl. Hana sklonila dřevěný meč. Purkrabí se pousmál. Uvědomil si, že ji podcenil.

Znovu se postavili proti sobě. Purkrabí chvíli kroužil kolem Hany jako jestřáb, krátkými kroky měnil vzdálenost a čekal, až se pohne. Když Hana konečně vykročila, ustoupil jí z cesty, srazil její dřevěný meč stranou a okamžitě zaútočil.

Hana stačila úder odrazit, ale purkrabí byl rychlejší. Druhým pohybem jí dřevěný meč přiložil k rameni. Hana se zamračila. Znovu začali.

Purkrabí už si dával na její sílu pozor. Nedával jí příležitost chytit ho a přetlačit. Držel si odstup a využíval zkušenosti. Hana to z jeho chování poznala a změnila taktiku.

Zaútočila na její poměry až příliš otevřeně. Purkrabí okamžitě zareagoval, vykročil vpřed a snažil se ji zasáhnout do boku. Právě na to však Hana čekala. V posledním okamžiku uhnula, nechala jeho dřevěný meč proletět kolem sebe a místo protiútoku mu zezadu strčila loktem do zad.

Purkrabí se otočil a rozesmál se. Tentokrát zaútočil opatrněji. Haně došlo, že proti zkušenému protivníkovi nemůže spoléhat jen na okamžik překvapení. Čekala, až se přiblíží, a teprve potom prudce vyrazila vpřed.

Purkrabí její první pohyb přečetl a ustoupil, druhý pohyb už nikoliv. Hana ho ramenem lehce vychýlila z osy a vzápětí mu dřevěným mečem ťukla do hrudi. Purkrabí se podíval na místo zásahu. „Dobře, dcero hutníka,“ řekl uznale. Hana se usmála.

Znovu se proti sobě postavili mezi duby a jasany, zatímco hned vedle nich líně tekla voda. Purkrabí se postavil proti Haně. Tentokrát už nespěchal. Pevně držel dřevěný meč a pozorně sledoval její ramena a nohy. Hana se pokusila naznačit výpad, ale on se nenechal oklamat.

Udělala krok vpřed. Purkrabí ustoupil jen o kousek, odrazil její meč a okamžitě přistoupil až k ní. Dřevěné čepele se srazily a oba se ocitli těsně u sebe. Purkrabí zachytil Hanin meč svou paží a druhou rukou se jí pokusil uchopit za zápěstí.

Hana se vykroutila, ale zkušenější protivník už její pohyb předvídal. Otočil se bokem, zachytil její paži pod loktem a lehkým podražením nohy jí sebral rovnováhu. Hana dopadla na jedno koleno do písku.

Purkrabí ustoupil a sklonil dřevěný meč. „Mám tě, Hano, dcero hutníka. Metalurgie ani byliny zkušenosti nenahradí,“ řekl zadýchaně. Hana chvíli mlčela, pak se zvedla a oprášila si šaty. Purkrabí se usmál.

Podali si ruce. Pro purkrabího to byl dobrý trénink a Hana konečně přišla na jiné myšlenky. V srdci se radovala, až celá zčervenala.

Litorad, který je celou dobu pozoroval zpoza dubu, jen zavrtěl hlavou. „Já ti říkal, pane, ať se s ní nepřetahuješ,“ řekl pobaveně. Purkrabí se podíval na potok za sebou. „Bylo to o fous,“ řekl. Hana se otočila k Litoradovi. „Počkej. Tys mu radil?“ pravila lehce podrážděně. „Jen trochu,“ odpověděl Litorad. „A co přesně jsi mu řekl?“ „Že tě nemá podceňovat.“ Hana se usmála. „To byla dobrá rada,“ řekla uznale. „A stejně skončil u vody,“ dodal Litorad. Purkrabí po něm střelil pohledem.

„Děkuji, Litorade,“ řekla Hana a zasmála se, „příště mu ale poraď, ať se mi raději vyhne úplně.“ Litorad sebral dřevěné meče a zavedl oba zápasníky zpět do vesnice.

Zrovna v tu chvíli se dali všichni lidé do zpěvu. Zpívali česky i latinsky, jak kdo uměl. Hana si s Litoradem ráda zatančila, ale únava pak udělala své. Přála si být ve své chaloupce, o samotě s bylinami a myšlenkami. Zítra ji opět čekalo plno práce.

Když sě již stmievati počě, Hana sě rozlúči a jide domóv. Cestú dlúho nemluvieše, neb jejie tělo od hry i tance unaveno bieše. Ale v mysli své ten den za dobrý a veselý jmieše a často sě usmievaše, když na zápas u potoka vzpomínáše. A když do své chalupy vjide, rozžže sviec a sedě tiše u ohně. Tu jí dobřě bieše, neb okolo ní biechu jejie byliny, jež od dávných let znáše, a venku noc sě na les snáše.

K dalšímu čtení

Křivoklátské směsi: Příběh o překonání minulosti skrze poznání přírody (e-kniha)

Pověst o Haně (příběh)

Herbarum tacita messis (Křivoklátsko se nezapomíná mstít)

Zdraví je nejdůležitější (příběh)

Prostředí je naším osudem (příběh)

Pod kvetoucí lípou (příběh)

Arcus deae florum (příběh o spojení se s Křivoklátskem)

Arcanum decoctionum herbarum (o středověké medicíně)

Poznámky

Poznámky
↑1 https://www.krivoklatskesmesi.cz/povest-o-hane/
↑2 https://www.krivoklatskesmesi.cz/zdravi-je-nejdulezitejsi/
↑3 Takové chvíle člověku někdy udělají dobře víc, než by čekal. Když se člověk hýbe, směje a na chvíli přestane myslet na to, co ho trápí, tělo doslova získá jiný rytmus. Svaly pracují, zrychlí se tep a prokrvení a v mozku se uvolňují látky, které pomáhají zlepšit náladu a tlumit napětí. Pohyb zároveň podporuje přirozenou obnovu a údržbu tkání. Člověk tím samozřejmě nevyřeší všechno, co ho trápí, ale někdy stačí hodina běhání, zápasení a smíchu, aby se mu svět zdál zase o něco snesitelnější.

Navíc venku, mezi stromy, člověk není sevřený mezi zdmi, vidí dál, slyší vítr v korunách a pod nohama cítí zem. Pohyb na čerstvém vzduchu, denní světlo a čas strávený v přírodě pomáhají tělu i mysli přepnout z každodenního napětí do klidnějšího rytmu. Možná proto se lidé odjakživa scházeli k hrám a veselí právě venku.