O otcovské lásce, krutosti mocných a odvaze vzít svůj život do vlastních rukou.

Hana byla sotva patnáctiletá, když ji správce hradu na vrchu Hlavačově odvedl od otce. Hutník se mu pokusil postavit, ale proti vůli člověka, který měl vlastní ozbrojence a opíral se o sílu svého postavení, mnoho nezmohl. Nejprve za ním přišel osobně. Chtěl svou dceru zpátky a doufal, že pán ještě uzná, že existují meze toho, co si smí dovolit. Místo odpovědi na něj však poslal psy. Hutník musel utéct. Svou dceru spatřil jen na okamžik a věděl, že za jeho návštěvu zaplatila především ona. Pán ji za otcovo opovážlivé jednání ještě tvrději potrestal.

Otec se přesto nevzdal. Znal lidi od hutí, uhlíře, kováře a další muže z okolních osad. Sháněl zprávy a hledal někoho, kdo by mu pomohl dostat dceru na svobodu. Věděl však, že odvést Hanu z pánova sídla nebude snadné. Proti němu stála ozbrojená družina a další muži, kteří se neštítili násilí. Přesto se pokusil najít pomoc i na Křivoklátě, kde mohl doufat, že se zastane jeho dcery někdo, jehož autoritu bude muset hlavačovský pán respektovat.


Pohled z hradiště v Chlumu nad tokem Haná. Sem Hana jako malá často chodila a tady slyšela písně dávných dob, písně lidí, kteří zde žili před více jak tisícem let. Původní pověst sice neuvádí, kde se dům Hanina otce přesně nacházel, víme jen, že se jednalo o místo u Rakovnického potoka. Soutok s potůčkem Haná je podle mě vhodné místo nejen etymologicky, ale také z pohledu historického osídlení a požadavků hutí na vodu. Právě na hradišti v Chlumu se nalezly zbytky vrcholně středověké keramiky, i když vlastní hradiště vzniklo pravděpodobně v době Keltů.

Jenže země se stále vzpamatovávala ze smrti krále Přemysla II. a v kraji panoval neklid. Královská moc byla oslabená, ozbrojené skupiny plenily okolí a lidé se báli postavit těm, kteří měli dost mužů a zbraní. I kdyby hutník na Křivoklátě našel někoho ochotného mu pomoci, nebylo jisté, zda by se proti bezpráví dokázal účinně postavit. Hutník se tak vracel s prázdnýma rukama. Nevěděl, zda svou dceru ještě někdy uvidí, ale nemohl se smířit s tím, že by ji měl opustit.

Mezitím se hlavačovský pán spojil s braniborskými žoldnéři, kteří začali v kraji řádit. Vesnice přicházely o zásoby, lidé o dobytek a možnost přežít další zimu. Hutě, závislé na dřevu, dřevěném uhlí, rudě a práci mnoha lidí, byly zvlášť zranitelné. Když ozbrojenci dorazili k hutím Hanina otce, zničili jeho živobytí a nakonec ho oběsili. Zda rozkaz vydal přímo hlavačovský pán, nebo hutníka zabili Braniboři při svém řádění, nebylo možné s jistotou říci. V obou případech však jeho smrt patřila do doby, v níž se mocní nemuseli ohlížet na právo. Slabší neměli nikoho, kdo by je spolehlivě ochránil.

Když se Hana dozvěděla, že její otec zemřel, něco se v ní v tu chvíli změnilo. Do té doby v ní navzdory všemu zůstávala naděje, že ji otec jednou vysvobodí. Představovala si, že najde pomoc, že se mu podaří přemoci překážky a že se znovu setkají. Jeho smrt znamenala konec této naděje. Už nebyl nikdo, kdo by pro ni mohl přijít, nikdo, kdo by se znovu postavil krutému pánovi a kdo by tak riskoval vlastní život, aby jí vrátil svobodu.

Zpráva o otcově smrti ji naplnila bolestí, ale zároveň v ní zlomila poslední pouto, které ji drželo v očekávání záchrany zvenčí. Pochopila, že pokud má někdy opustit hrad, musí se o to pokusit sama. Nemohla dál čekat, až někdo jiný rozhodne o jejím osudu. Nepřestala mít strach, samozřejmě dobře věděla, čeho je hlavačovský pán schopen, a pamatovala si, jak její první pokusy o odpor dopadly. Věděla také, že útěk může skončit dopadením a dalším trestem. Jenže po otcově smrti už pro ni poslušnost nepředstavovala cestu k naději. Neměla důvod věřit, že když bude mlčet a podřizovat se, jednou ji pán propustí nebo jí dovolí odejít.

Otec jí svým jednáním ukázal, že existují věci, kterým se člověk nesmí vnitřně podřídit, ani když proti nim nedokáže zvítězit. Sám se opakovaně pokoušel vzdorovat, přestože věděl, jaké nebezpečí mu hrozí. Hana tak začala hledat vlastní cestu ke svobodě. Její odpor nevycházel pouze z nenávisti k hlavačovskému správci, ale vycházel také z vědomí, že její život patří jí a že nikdo nemá právo rozhodovat o ní jako o svém majetku. Nakonec Hana utekla, vedla odpor místních a celý hrad na vrchu Hlavačově skončil v plamenech.

„V čele hradních zbrojnošů bojoval sám pán hradu; vzbouřený lid vedla žena – Hana. Hradu bylo dobyto, byl zničen ohněm a hradní pán zahynul v plamenech.“ – Jan Renner (rodák z Lašovic), Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech

Otcova smrt jí ukázala, že člověk může prohrát, i když jedná správně. Zároveň ji však naučila, že prohra a podřízení se nejsou totéž. Svobodu nevnímala jako odměnu, kterou musí získat od mocnějšího, nýbrž jako přirozené právo. A jestliže se jí podařilo ji znovu získat, měla důvod chránit ji nejen pro sebe, ale i pro druhé.

V tu chvíli Hynek zavřel oči. Hlavu otočil na stranu, jako by se snažil si na něco vzpomenout. Když byl chlapec uložen na lůžko, Hynek překvapením zamručel. „Jistě,“ řekl, „my se přece známe.“ S jiskrou v očích pohlédl na Hanu. Ta nechápavě zamrkala. Narovnala se.

„Mám dobrou paměť na tváře,“ pokračoval Hynek, „a je mi líto, co se stalo.“ Haně se v očích objevily drobné slzy. Vzpomínky na zlého správce se na chvíli vrátily. Na to, jak se správce lží a sladkými slovy snažil získat důvěru předních mužů. Jak si je zval do hradu a ona jim musela nalévat s modřinami schovanými pod čistými šaty. Nevěděli nic. Správce si užíval jejího zuboženého pohledu a nechápavosti svých hostů. Vše jim došlo až ve chvíli, kdy k sobě povolal cizí žoldnéře. Do té doby byli jeho spojenci. Politická přetvářka je odporná.

„Nevěděl jsem,“ navázal Hynek, „co byl zač. Věz, že kdybych měl dostatek mužů, ze dne na den bych vyhnal každého Sasa a Branibora, potrestal bych všechny ziskuchtivé vzbouřence, chlapy i domácí šlechtice, co hleděli jen na vlastní zisk, loupili a zabíjeli.“ Hana pokývala hlavou. Nic neříkala.

– Kapitola šestá: Lékaři, hutníci a děje přírody, Křivoklátské směsi: Příběh o překonání minulosti skrze poznání přírody

K dalšímu čtení

Pověst o Haně (příběh)

Zdraví je nejdůležitější (příběh)

Prostředí je naším osudem (příběh)

Křivoklátské směsi: Příběh o překonání minulosti skrze poznání přírody (e-kniha)