Základní myšlenka Křivoklátských směsí je o vybudování vztahu s konkrétním krajem skrze poznání přírody, historie, pověstí, zvyků, ale i rostlin, hub a zvířat. Krajina pro nás není kulisou, ale partnerem, nositelem paměti (v podobě zachovaných terénních úprav, uhlíků, archeologických nálezů apod.) i zrcadlem našeho vlastního nitra.
Hana z původní křivoklátské pověsti není jen hrdinka, která přichází zachránit svět, ale dcerou tohoto kraje. Je sice svým způsobem zraněná, ale zároveň odvážná, laskavá, praktická a zvědavá. Uzdravuje se bylinami, činy i porozuměním, z čeho je svět složen. Antické vědění o struktuře přírody se pro ni stává klíčem k tomu, aby se své minulosti přestala bát donekonečna.[1]„Opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů, ve středu knížat a králů se zdržují drze, lesklému zlatu se nekoří, oslnivému šarlatovému šatu se nebudou klanět: buď jist, že nad tím vším má moc jenom rozum, neb lidský život … Pokračovat k poznámce Porozumět světu znamená porozumět i sobě. Samotné porozumění bez nějaké formy ztělesnění (u Hany byliny, chůze, čin) by však nebylo úplné.
Myslím si, že zdraví těla a zvláště mysli nevzniká jen z bylinných nálevů. Vzniká především z procházek za rostlinami, z jejich pozorování v lese a z poznávání kraje, ve kterém žijeme. Pohyb na čerstvém vzduchu, všímavost vůči detailům přírody a učení se jejím zákonitostem podporují psychickou rovnováhu, snižují stres a posilují vztah k prostředí. Látky obsažené v rostlinách, ať už je jíme čerstvé nebo v podobě nálevu, tento celek vhodně doplňují.
Křivoklátské směsi spojují to, co se obvykle drží odděleně. Místní paměť, lesy, botaniku, historii, dávné zvyky a jasný pohled na skutečnost.
„Ať se vzal odkudkoli ten plamenný požár:
když praskaje hrozně i s dlouhými kořeny všecky
porosty strávil a ohněm propálil hlínu,
ze žhavých žil se do prázdných prohlubní půdy
lily a stékaly stružky stříbra a zlata,
pramínky mědi a olova. Když je pak našli
už ztuhlé, jak v hlíně se jasným blýskotem svítí,
zvábeni jejich hladkou a třpytivou krásou,
sbírali je, a hle! měly podobu štěrbin
a každý kousek byl věrným odlitkem škvíry.
Tu dostali nápad, že dají se roztavit teplem
a v libovolné tvary a podoby slévat,
ba že je možno je kout a vytepat v čepel
nad pomyšlení tenkou a jakkoli ostrou
a nástroj mít, s nímž by mohli porážet lesy,
dříví štípat a nahladko hoblovat klády,
jakož i prorážet, vrtat a otvory hloubit.“
– Kniha pátá, O přírodě (De rerum natura), Titus Lucretius Carus (97 př. n. l. – 55 př. n. l.), přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971
Poznámky
| ↑1 | „Opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů, ve středu knížat a králů se zdržují drze, lesklému zlatu se nekoří, oslnivému šarlatovému šatu se nebudou klanět: buď jist, že nad tím vším má moc jenom rozum, neb lidský život se celý potácí v temnu. Jako když děti se bojí a lekají všeho za černé noci, tak my se děsíme za dne věcí, kterých se netřeba bát o nic více než představ, kterých se potmě strachují děti. Nerozeženou tu duševní úzkost a temno denního světla šíp ani paprsky slunce; dokáže to však rozum a přírodní věda (naturae species ratioque).“ – Kniha třetí, O přírodě (De rerum natura), Titus Lucretius Carus (97 př. n. l. – 55 př. n. l.), přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971 |
|---|