Pod kvetoucí lípou

Byl začátek léta roku 1293. Přesně asi týden po letním slunovratu, nicméně podle tehdy používaného kalendáře stále vládl měsíc červen. Tolik lidí se už uzdravilo díky její pomoci, ze všeho toho kašlání, bolestí břicha, malátnosti a strachů, že z toho byla sama překvapená. V mysli lidí její obraz stále více splýval s potokem a vrchem, po kterém byla pojmenovaná, jako by byla skutečným zosobněním nejen místa, kde se narodila a nedaleko odkud bydlela, ale celého královského hvozdu.

Zdejší lidé si moc dobře pamatovali, kdo je kdysi pomohl zachránit před krutostmi hlavačovského správce, uhlíři vyhledávali její lékařskou radu už několik let, křivoklátský purkrabí si vážil její ochoty pomoci i v těch nejtěžších chvílích. Prostí lidé z nitra hvozdu si už začali vyprávět o dívce, která je navštěvovala a předávala jim bylinné směsi a další rady. Jak, jakožto dcera hutníka, mluvila o kovech, těch úplně nejmenších částečkách, které se dostávají z hlubin lesní půdy až do těl bylin. Těch bylin, které nás pak díky těmto kovům uzdravují.

Její otec byl kdysi mistrem hutí v této části Rokytného, dnes Rakovnického, potoka. Měl tak dost prostředků se o Hanu v dětství postarat, aby vyrostla do krásy a síly. Zatímco většina dětí v okolí trpěla podvýživou a červy, Hana rostla a sílila, až přerostla všechny své tehdejší vrstevníky. Ani čas trýznění, kdy byla uvězněná zlým správcem, nemohl změnit tento základ, který ji otec zajistil. Není divu, že na prosté lidi působila zvídavá bylinářka jak zjevení z jiného světa. Sám král Václav často mluvil o panně Marii a pozemském ráji, který viděl až na samém konci Mlžné řeky Berounky, ve Zbraslavském údolí, kde se řeka kouzel vlévá do Vltavy. Snad král stejně jako Hana cítil přítomnost davných lidí, snad ji poznal podle zbytků starých valů, ale i díky jinému růstu stromů a bylin. Tehdy ovšem oppidum Závist stále ještě čekalo na své plné odhalení. Možná tehdy celá společnost více vnímala krásy kraje, které si spojovala s významnými či přímo svatými ženami.

Před padesáti lety napsal básník Iacopo da Benevento ve své komedii o ševcově ženě slova obdivu její krásy. Její tvář prý byla jako záře slunce a její oči zářily jako jasné hvězdy. Hana také měla v očích zlaté jiskry, které ji spojovaly s mnohem staršími bájnými postavami Kirké a Médeou. Dnes bychom si těchto záblesků už patrně ani nevšimli, málokdy sledujeme zvláštnosti oční duhovky u lidí kolem nás. V době, kdy žila Hana, byly však oči nedílnou součástí vnímání krásy a osobnosti člověka. Když spojíme všechny tyto drobnosti od povahy, činů, myšlenek, rad a vzhledu dohromady, nesmíme se divit, že se o Haně vyprávělo daleko za hradem Křivoklátem.

Nicméně dnes toho Hana moc na práci neměla. Musela si odpočinout. Předchozí měsíce strávila nekonečnými výpravami za nemocnými v širokém okolí, ošetřování hradní posádky a svobodných manů, viděla trpět a naříkat otrlé muže i malé děti. Chybělo jí vedení lékaře Viléma, přála si na všechny strasti světa zapomenout, i na své sny, které jí neustále připomínaly, že se tuhá zima a nemoci opět vrátí. Záblesk. Z přemýšlení ji vytrhl pohled na vodní hladinu.

Nestála u toku Haná, ani u své studánky. Byla zde, v místech, kde se jednou bude nacházet schovaný a poněkud nepoetický vojenský muniční sklad. Ovšem nyní se zde rozléhaly světlé lesy, malé voňavé louky a osada plná dobrých lidí. Stála pod vysokou rozkvetlou lípou, která voněla zdravím a bzučela štěstím. Motiv koupele v dřevěné vaně pod lípou byl ve středověku oblíbený, a Hana se mu plně poddala.

Na špalku měla připravenou sušenou mateřídoušku, kterou vzala a hodila do sluncem ohřáté vody. Vůně lípy a mateřídoušky se prolnuly a zahnaly tak veškeré starosti. Hana si pomalu sundala svrchní červené i spodní bílé šaty. Za doprovodu bzučení včel se pak ponořila do teplé vody. Z vlasů najednou opadaly zbytky listí z procházek, oděrky a škrábance na nohách jakoby bez jediného slova zmizely. Vzácná chvíle. Najednou Hana nemusela nic pozorovat, nic zkoumat, sbírat, pěstovat ani nikomu pomáhat.

Přesně o sto let později, v roce 1393, se ve francouzské příručce Le Ménagier de Paris bude psát o tom, jaké žádoucí vlastnosti má mít dobrý kůň. Stejně jako liška má mít hustou srst, lehký pohyb jako zajíc, dobrá kopyta jako osel a hlavně má mít přednosti krásné dívky. Mezi ně prý patří krásné vlasy, pěkná hruď, pěkná bedra a velké hýždě. Hana si opláchla svůj jako slunce zářivý obličej, pod vodu ponořila své jako hvězdy lesklé oči a umyla své krásné dlouhé vlasy. Možná se v některých ohledech středověkému básnickému ideálu skutečně blížila, ale v jiných zase ne, neboť vyrůstala z bylin a kovů křivoklátského kraje. Vlasy měla hnědé a ne zlaté ani černé, na obličeji pihy, ruce a nohy upracované.

Měla sice pěkná bedra i všechno ostatní, o čem se v těch příručkách psalo, nevědomky dodržovala rady z různých Regimen sanitatis, ale byla až moc přemýšlivá, neupravená, statná a po všech těch strastech někdy netečná. Například nedokázala vůbec pochopit, proč je na ni Litorad tak hodný a dělá pro ni první poslední. Nemohla pochopit, že měl čisté srdce a dělal věci jen tak. Stále očekávala, že to od ní někdy bude chtít nějak vrátit. Vlastně si tím byla na smrt jistá. Ale on nechtěl. Už deset lét a zim ji nepožádal o nic, čím by mu mohla jeho snahu oplatit. Jistě, zachránila mu i jeho malé sestře Mladě život, ale to už je dávno …

Přímo za sebou uslyšela kroky. Prudce se otočila. Bála se, že zase uvidí přízrak zlého hlavačovského správce, kterého se díky poznání přírodních dějů a vlastní mysli zbavila před rokem. Ale nikdo tam nebyl. Na habrovém sloupku u vrbového plotu byla pověšená kytice, která tam předtím nebyla. Hodně se zamyslela, moc nechala svou pozornost plynout, že si ani nevšimla, jak ji někdo nenápadně sledoval. Nastražila oči, nos a uši, ale tajemný návštěvník už byl pryč. Kytice byla převázána červenou nití, na které visel přívěsek z bukového dřeva. Třemdava a třezalka. Hana ponořila obličej pod vodu, z vody koukaly jen oči, na kterých se objevily slzy. Přesně takhle vázal byliny její otec a ještě předtím i její maminka, než jí ošklivá nemoc znemožnila dále žít.

Hana vystoupila z vody, pomalu se usušila, nespěchala. Byla stále trochu zaražená. Bála se těch rostlin dotknout. Bylo to skutečné nebo jen sen? Oblékla si své spodní bílé šaty, převázala je červenou plátěnou stuhou a pomalu vyšla směrem k plotu. Vnímala každý svůj krok. Když došla ke sloupku zhotovenému z habrového dřeva, opatrně natáhla svou právě umytou dlaň až ke květinám. Pohladila je. Cítila je každým polštářkem prstů, cítila tlak kovů, částic, které zvídaví učenci starověku a středověku^[1]https://www.krivoklatskesmesi.cz/stredovek-na-atomy-nezapomnel/ nazývaly atomy. Byly skutečné.

Hana si hned pomyslela, že si z ní někdo vystřelil. Pravděpodobně to byl někdo, koho vůbec neznala, ale kdo znal ji a její rodinu. Hana měla vzpomínky na dětství prchavé jako mlhu nad řekou. Vynořily se nečekaně, když to nejméně očekávala a hlavně když nepřemýšlela. Spatřila stejný znak slunce a květin vyřezaný do bukového dřeva, podobný přívěsek a červenou nit. Spatřila květiny lesostepi viset vedle okna skromného domku, kde kdysi bydlela. Ale nic víc. Neviděla otce ani matku ani nikoho, kdo by byl s nimi. Vše ostatní bylo v její mysli zahaleno v mlze.

Zamrkala, pohodila hlavou, sundala si červenou stuhu z pasu a svázala si jí vlasy. Poté si na sebe oblékla svrchní červené šaty, které si pak dlaněmi upravila a převázala páskem. V očích jí žhnul zlatý plamen zvědavosti a odhodlání. Už se nebála. Pozorně zkoumala stopy v trávě, blátě a bylinách. Kudy asi mohl ten šprýmař zmizet? Hana dokázala být nejen ochranitelskou červenkou nebo zvídavým brhlíkem, ale také stopařem a lovcem jako rys nebo jestřáb. Usmála se. Vyrazila směrem do údolí, které se rozkládalo po cestě níže. Cesta směřovala přímo k potůčku, po kterém kdysi dostala své jméno.

Hana prošla pod starým dubem, který pamatoval už jejího dědečka, po svazích s javory a lípami, až se dostala do malého loužku. Rokle voněla květinami, které ochotně rostly na vlhké louce. Hana odbočila směrem do kopce, který vedl hlouběji do královského hvozdu. Tato místa často procházeli královští lovčí, kteří měli svérázný smysl pro zábavu. Hana se však dokáže v případě potřeby rychle vypařit jako pára nad kotlíkem.

Netrvalo dlouho a narazila na stopy. Někdo tudy šel a byl bosý. Spíše žena než muž. Třezalka měla moc najít ztracenou cestu i v té největší temnotě, třemdava zanechává svou vůni v místě ještě dlouho po tom, co ji člověk odnesl. Hana sešla z cesty. Protáhla se mezi šípkovými keři a zamířila do bukového háje. Bylo to na okraji vrchu, kterému se dodnes roztomile přezdívá Kopečka.

Hvozd zde byl lemován kořeny starých buků a dubů, ale navzdory tomu čím dál tím více získával rovinatý vzhled. Hana si tu připadala nesvá, neměla náladu se zrovna dnes setkat s někým, kdo by jí mohl pokládat nepříjemné otázky. Pozorně sledovala své okolí, jestli nenajde alespoň jednu stopu. Chvílemi se chtěla vrátit, jindy se chtěla dát do běhu. Věděla, že jakmile se jednou rozběhne, nezastaví ji zhola nic. Nic! Hlasitě se zasmála. Tři, dva, jedna, běž! Dlouhé kroky se nesly lesem. Dorazily k pěšince, která se klikatila až k Hlubokému luhu. „A to jsem si jen chtěla odpočinout! Místo toho se zase trmácím krajem,“ řekla si Hana pro sebe.

Hluboký luh sice dokázal být zrádný, ale v této době tu ještě nerostlo tolik kopřiv ani zeleně, byl tedy světlejší než dnes. Javory babyky shlížely na pěšinu, která nenápadně vedla k hlavní cestě do údolí Rokytného potoka od Rakovníka, přes Městečko až po Křivoklát. Ovšem až k cestě Hana nedošla. Na konci luhu spatřila malý domek, na samém vršíčku nad Rokytným. Dnes je celý vršek zarostlý borovicemi, tehdy se však na něm nacházelo malé políčko, louka a pověstmi opředený dřevěný kříž.

Hana už z dálky viděla, jak se dveře do domku zavřely. Že by to byl onen vtipálek? Nevybral si zrovna nejschůdnější cestu, ale Hanu ve stopování nic nezastaví. Zapřela ruce v bok, usmála se. Pomalu, volným krokem, se vydala po cestičce směrem k domku. Zastavila se u dřevěného kříže, kde byla položená obětina medu, chleba, třezalky a … třemdavy! Kořist byla lapena. Zlaté jiskry se v modrozelených očích úplně rozhořely. Hana k domku tiše přistoupila a neomaleně zabouchala na dveře.

„Zdraví všem v domě,“ řekla nahlas. Nikdo neodpovídal. „Otevři, tady Hana, dcera hutníka, ze které sis chtěl udělat dobrý den, ať jsi, kdo jsi!“ Když nikdo neodpovídal, posadila se na udusanou zem a čekala. Pozorovala okolí, znovu si na chvíli odpočinula. Před domem spatřila položenou dřevěnou truhlu. Ani po několika okamžicích nikdo neodpovídal. Hana vstala, přešla k truhle a z pouhé nevinné zvědavosti do ní nahlédla. Byla plná látek, ovoce, sušených bylin a medových perníčků. Hana opatrně odhrnula něco, co vypadalo jako dětská košilka. Pod ní se nacházely vyřezávané dřevěné a pletené hračky. Haně to přišlo zvláštní. Obsah truhly dále nezkoumala.

Posadila se do stínu staré jabloně a čekala. Občas zaslechla šramocení, kterému nevěnovala přílišnou pozornost. Času měla dost. Zrovna když sledovala paprsky slunce a přemýšlela nad tím, odkud se ten nehasnoucí sluneční plamen vlastně bere, dřevěné dveře tiše zavrzaly. Hana se k nim prudce otočila. Usmála se. Přímo ze dveří na ni koukaly dvě děti, chlapec a dívka. Hana seděla na místě, neříkala nic. Chlapec vypadal zprvu trochu rozpačitě, naopak dívka k Haně hned přiběhla a pevně ji objala. Obě děti měly světlejší vlasy, roztomilé úsměvy a celkově vypadaly spokojeně.

„Nezlob se na nás,“ řekla dívka, „tu květinu jsme ti měli dát.“ Potutelně se usmála. „A tady máš psaní od lékaře Viléma.“ Pak Haně podala kus popsaného pergamenu. V dáli se ozval zpěv skřivánka. Hana se na děti nevěřícně dívala. Vzala psaní do rukou a snažila se rozklíčovat jeho význam. Lékař Vilém, zvaný Černý, se ji sice snažil naučit za ten ani ne rok číst a psát, ale o žádném výrazném pokroku se mluvit nedalo. Tu najednou uslyšela dunění.

„Děti, kde jste byly?!“ uslyšela vystrašený křik muže. „Máme přece vyrazit za …“ Nestačil domluvit. Hnědovlasý muž v cestovním plášti a s dlouhou dřevěnou holí v ruce ztuhl jako socha. Hana ze sebe sundala přítulnou dívenku, postavila se a lehce pokývla hlavou. „Hana?“ zeptal se muž nevěřícně, „to není možné, jak ses o nás, paní, dozvěděla?“ Chlapec s dívkou se na sebe s úšklebkem podívali. Muž se však nenechal rozhodit. „Jsem Soběslav, posel lékaře Viléma,“ začal vysvětlovat, „a toto jsou děti jeho sestry. Požádal mě, abych je k tobě zavedl. Na královském dvoře vypukla choroba, lékař se bál, že se děti nadýchají zkaženého vzduchu. Už několik zemřelo. Snad to brzy pomine.“ Sklopil zrak.^[2]„Pro středověk bylo charakteristické, že matka byla s malými dětmi téměř neustále … Když ve městě vypukla epidemie, rodiče odesílali své děti na venkov. Aby jim tam nebylo smutno, často jim posílali nejrůznější dárky, psali jim dopisy a zajímali se o jejich zdraví. V … Pokračovat k poznámce

Hana k němu přistoupila. Byla o hlavu vyšší než on. Její vlasy splývaly s kmenem staré jabloně. „To se píše tady, ano?“ zeptala se. Muž pokýval hlavou. „Nezastihli jsme tě včera na Křivoklátě,“ pokračoval muž ve vysvětlování, „tak nás pan purkrabí poslal sem, strávili jsme tu noc.“ Hana se rozhlédla po okolí. Ukázala ke dřevěnému kříži. „A ty květiny?“ zeptala se, „kdo je posílá? Lékař Vilém to nebude.“ Muž se podíval na obětiny pod křížem. Pokrčil rameny. „O tom nic nevím,“ řekl upřímně.

Hana se podívala na děti. „Kde jste ty byliny našly?“ zeptala se, stále trochu překvapená z celé té události. „Jedna babička, za svítání,“ řekl chlapec, „donesla nám je a ukázala nám cestu k tobě. Věděla přesně, kdo jsi.“ Hana obrátila oči v sloup. Další záhada. Chtěla se vyptávat, jak ta tajemná babička přesně vypadala a jak je možné, že znala způsob vázání léčivých bylin, který naposledy viděla v domě svého otce. Byla si tak jistá tím, že se vše dozví.

Ale možná je lepší nechat některé záhady nerozluštěné. Věděla, že se lidé v okolí kdysi důvěrně znali, navštěvovali se a vyprávěli si příběhy. Během těch hrozných událostí před víc jak deseti lety, během krutého hladu a bojů se však staré vazby rozpadly. Někteří lidé, a ona sama taky, si v sobě nesli následky prožitých hrůz. Kvůli tomu se pak schovávali a skoro s nikým nemluvili. Hana se usmála. Život je prostě takový. Byla rozhodnutá vyhovět žádosti lékaře, který ji toho tolik naučil.

„Můj kraj je i vaším krajem,“ řekla dětem. Zadívala se směrem do údolí Rokytného potoka, kudy vedla krásná udržovaná cesta. „Půjdeme?“ zeptala se. Otočila se k Soběslavovi. Muž pokýval hlavou. „Jistě, ctěná paní,“ řekl klidně. Pak si naložil dřevěnou truhličku na záda. Chlapec s dívkou chytili Hanu za ruce. Líbila se jim. Museli být po dlouhé cestě z Prahy a také po dnešním výletě do lesa unavené. Naštěstí měli u Hany doma připravenou teplou koupel.

K dalšímu čtení

Křivoklátské směsi: Příběh o překonání minulosti skrze poznání přírody (e-kniha)

Pověst o Haně (příběh)

Herbarum tacita messis (Křivoklátsko se nezapomíná mstít)

Zdraví je nejdůležitější (příběh)

Prostředí je naším osudem (příběh)

Souboj u potoka (příběh)

Arcus deae florum (příběh o spojení se s Křivoklátskem)

Arcanum decoctionum herbarum (o středověké medicíně)