Proč poznávám Křivoklátsko

Přírodu kolem nás chci poznávat, chápat a objevovat v celé její rozmanitosti. Zajímá mě konkrétní místo, rostliny, houby, zvířata, ekologické vztahy i stopy lidského života od pravěkých hradišť po uhlířské milíře. Přírodu vnímám jako propojený a neustále proměnlivý svět, jehož nejsme pouhými pozorovateli, ale také součástí.

Věřím, že právě poznávání a osobní vztah k místu jsou základem skutečného porozumění jeho hodnotě. Příroda pro mě není jen souborem zdrojů, ohrožených druhů, chovných zvířat ani objektem ochrany, ale světem, se kterým sdílíme svůj život a jehož rozmanitost stojí za to objevovat. Dávám přednost poznání konkrétních souvislostí před plošnými zákazy, které nemusí zohledňovat jedinečnost daného místa a mohou člověka připravovat o možnost poznávat jeho přírodní i lidské příběhy a postupně si k němu vytvářet osobní vztah. Právě takový vztah může být jednou tím nejlepším důvodem a motivací postavit se za místo, kterému hrozí zánik nebo nevratná proměna. Ekologická a hospodářská hodnota přírody se podle mě nemusí vzájemně vylučovat.^[1]Když velcí divocí býložravci z krajiny postupně zmizeli nebo jejich počty poklesly, část jejich vlivu později převzalo hospodaření člověka. Pastva, kosení a další tradiční činnosti pomáhaly udržovat světlé lesy a otevřené plochy. Zatímco v předchozích dobách … Pokračovat k poznámce

Křivoklátský hvozd byl ve středověku knížecím a královským loveckým územím. Jeho ochrana směřovala především k zachování zvěře a královských loveckých práv. Takové postavení lesa však nelze zaměňovat s pozdějšími oplocenými oborami, do nichž byl vstup fyzicky omezen.

Přidám ještě jeden osobní pocit. Čím více náš kraj procházím a poznávám, tím více mě trochu mrzí, že v něm mám prázdná místa, ke kterým jsem si dosud nemohl vybudovat vztah. Věřím, že spousta lidí to tak nemá, že si dokážou vztah vybudovat i na základě fotografií nebo popisů. Bohužel já k nim nepatřím. Proto nemám prakticky žádný vztah k Lánské oboře, kde je nad údolím Klíčavy ukrytá zřícenina hradu Jivno, ani ke známým Týřovickým skalám nebo k údolí za Týřovem, které je z logiky věci plné lidských příběhů, jež se i podle nedávných studií celkem výrazně promítly do podoby zdejší přírody. Bez tohoto vztahu je mi zatím tak trochu jedno, co se v těchto místech děje nebo co se s nimi může stát, třeba v důsledku budoucích změn politických poměrů. Každopádně se budu v rámci svých omezených možností stavit proti tomu, aby se v mé mysli tato prázdná místa někdy rozšiřovala dál.^[2]https://www.krivoklatskesmesi.cz/mapa-cest-a-pokladu/

Mikuláš k buku přistoupil a pravici položil na rozpraskaný kmen. „Je starý a přesto zdravý,“ řekl tiše. Pak se otočil na Břetislava. „Já jsem tu nejstarší, Břetislave, mám poslední slovo. Naše práce je poctivá, musíme si svůj výdělek zasloužit. Buk necháme stát. Je tu přece spousta jiných stromů, které znovu obrazí. Byla by škoda zničit takovou krásu.“ Břetislav sice nesouhlasil, ale Mikulášovo rozhodnutí zpochybnit nechtěl. Plně uznával jeho moudrost a zkušenosti v řemesle … Mikuláš vzal svou misku s polévkou, kterou se slovem díků položil ke kořenům starého buku. Poklekl. Věděl své. Vzpomínal na své rodiče, se kterými se kdysi ve zlém rozešel. Byli sice dávno po smrti, ale Mikuláš jim odpustil. Oběma. Za všechno. Ani nevěděl, že u těchto stejných kořenů, na tom samém místě, kdysi klečel jeho pradědeček.

– z příběhu Carbonarii, draco igneus et Hana herbaria (příběh o uhlířích, Dýmovi a Haně)