Naše těla jsou dočasným uspořádáním látky, která tu byla dávno před námi a bude tu i po nás. Atomy, z nichž jsme složeni, mají za sebou nesmírně dlouhou historii. Mohly kdysi procházet rostlinami, zvířaty, půdou, vodou i lidskými těly. Jednou se stanou součástí něčeho dalšího.
Podobně je tomu s životem samotným. Každý z nás je výsledkem nepřetržitého řetězce generací, který sahá hluboko do minulosti. Naše dědičná informace se předává, kombinuje a proměňuje. Neseme v sobě stopy nesčetných předků, i když většinu z nich nikdy nepoznáme a jejich genetický příspěvek už nemusí být možné rozpoznat.
Svět, v němž nic nezůstává stejné
Podobnou představu nacházíme už u antických atomistů, jako byli Démokritos, Epikúros nebo římský básník Lucretius. Svět podle nich vzniká a zaniká neustálým spojováním a rozpojováním drobných částic.
Antičtí filozofové samozřejmě neznali DNA ani evoluční biologii. Jejich pohled však nabízí pozoruhodný způsob jak přemýšlet o dnešních vědeckých poznatcích. Nemusíme si zachovat vlastní podobu, abychom zůstali součástí přírody. Naše tělo jednou zanikne, vědomí skončí, ale látky, z nich jsme byli složení, budou pokračovat v dalších přírodních procesech. Pokud předáme dědičnou informaci, může se její část stát součástí dalších generací. Nejde o nesmrtelnost jednotlivce, ale o nepřetržitost přírody.
Krása, která putuje světem
Líbí se mi představa, že atomy, z nichž je dnes složeno moje tělo, mohly kdysi patřit krásné ženě, kterou bych obdivoval. Mohly být součástí její tváře, vlasů nebo rukou. Po staletí putovaly půdou, vodou, rostlinami a dalšími organismy, až se některé z nich staly součástí mě. A jednou se zase stanou součástí něčeho jiného, možná dalšího lidského těla, možná dubu, mateřídoušky nebo třemdavy bílé.
Také genetická informace má svůj vlastní příběh. Možná v sobě nesu nepatrný úsek DNA člověka, který žil na Křivoklátsku před sedmi sty lety. Možná se jeho dědičná informace promíchala s tisíci dalšími a pokračuje v současných lidech, aniž by to bylo možné rozpoznat.
Nejsme pozorovatelé stojící mimo přírodu
Když procházím lesem, poznávám byliny, horniny, stará hradiště nebo pozůstatky dávného osídlení, nejsem jen pozorovatelem krajiny, ale jsem její pevnou součástí. Stejné přírodní zákonitosti, které utvářely zdejší lesy a údolí před tisíci lety, utvářejí i mě dnes.
Rostliny, které dnes poznáváme, vyrůstají ze stejné látky, která se účastní i našich vlastních životů. Lidé, kteří zde žili před staletími, jejich příběhy, hradiště, staré cesty, bylinné věnce a obřady jsou dalšími vrstvami jednoho světa. Poznávat přírodu tak znamená poznávat také sebe.
Nemusíme být věční
Epikúros nabízel také osvobozující pohled na smrt. Když jsme zde my, smrt zde není. A když nastane smrt, nejsme zde již my. Nemusíme si představovat věčnost jako nekonečné pokračování vlastního vědomí. Atomismus nám nepřisuzuje předem daný kosmický úkol ani neslibuje, že po nás musí něco zůstat. Nemusíme být nesmrtelní, zanechat genetickou stopu ani zajistit, aby si nás někdo pamatoval. Náš život má hodnotu i bez příslibu věčného pokračování.
Možná právě v tom spočívá největší svoboda tohoto pohledu, tedy že se nemusíme snažit zachránit sami sebe před proměnou. Můžeme zkrátka přijmout vlastní pomíjivost a současně obdivovat nesmírnou kontinuitu světa, jehož jsme součástí. Naše atomy budou putovat dál, naše dědičná informace se případně promísí s informací dalších generací a naše jména možná zmizí.
Jsme látka, která se na okamžik uspořádala do lidského těla, získala vědomí, schopnost milovat, poznávat, obdivovat krásu a ptát se na vlastní původ.