Aldemo pocházel z italského Trevisa. Jako mladý muž se dostal do kláštera ve Fuldě, kde získal vzdělání a věnoval se studiu latinské literatury, teologie a filozofie. Postupně ho však stále více přitahovalo poznávání přírody, podstaty hmoty a zákonitostí světa. Četl antické filozofy a mezi jeho nejcennější texty patřila také Lucretiova filozofie, z níž si pořizoval výpisky.

Čím více filozofii studoval, tím méně mu dával smysl život, který vedl za klášterními zdmi. Řádová pravidla a omezení mu začala připadat jako překážka skutečného poznávání. Na začátku roku 1292 se proto rozhodl klášter opustit. Jeho rozhodnutí souviselo také se vzpomínkou na otce, který byl označen za kacíře a na příkaz tehdejšího papeže popraven. Aldemo si uvědomoval, jakou cenu může mít svobodné přesvědčení v rukou těch, kteří si osobují právo rozhodovat o pravdě. Přesto nechtěl strávit život ve strachu.

Při útěku si odnesl své filozofické výpisky a další texty, včetně excerpt z Lucretia. Opat ve Fuldě, Heinrich V. von Weilnau, nařídil jeho hledání. Zprávy o uprchlém řeholníkovi se rozšířily i do Čech, protože Aldemo mohl představovat nejen člověka, který opustil klášter, ale také někoho, kdo odnesl cenné rukopisné materiály. Návrat do Fuldy pro něj znamenal velké nebezpečí.

Během svého putování se dostal na Křivoklátsko, kde se na konci dubna 1292 setkal s Hanou. Jejich společný čas pro něj znamenal důležitý zlom. Hana mu představila svět poznávaný jiným způsobem než prostřednictvím knih a učených disputací. Skrze přírodu, vlastní zkušenost, vzpomínky a příběhy. Aldemo v ní poznal člověka, který dokázal o světě přemýšlet, aniž by k tomu potřeboval klášterní autoritu nebo učené poučky. Jejich rozhovory v něm posílily přesvědčení, že rozum a přímá zkušenost se nemusí vylučovat.

Ani na Křivoklátsku však nebyl v bezpečí. Pátrání se k němu přiblížilo a málem se dostal do rukou svých pronásledovatelů. Před letním slunovratem roku 1292 proto zdejší kraj opustil.

Tentokrát už ale neodcházel pouze s úmyslem zmizet. Rozhodl se, že se nebude celý život skrývat před vlastní minulostí. Nechtěl se vracet do Fuldy ani se přímo střetnout s opatem, ale toužil pokračovat ve studiu. Přes západní Čechy a německé země zamířil do Porýní. Cestou se živil příležitostnou písařskou prací, opisováním listin a náboženských či filozofických textů. Jeho znalost latiny a zkušenost s rukopisy mu umožňovaly najít obživu, aniž by musel příliš odhalovat svou minulost. Současně si pečlivě střežil vlastní knihy a výpisky.

V průběhu roku 1293 se mu podařilo získat stabilnější zázemí v německém prostředí. Stále se vyhýbal Fuldě a místům, kde by mohl být rozpoznán, ale už nežil jen jako uprchlík. Díky písařské práci se dostával do kontaktu s dalšími vzdělanými lidmi, duchovními a učenci. Jejich prostřednictvím se mohl dál seznamovat s dobovou filozofickou diskusí. Stále více ho lákala Paříž, tehdejší významné centrum univerzitního vzdělání, kde se studovala Aristotelova přírodní filozofie, logika a metafyzika. Začal proto uvažovat o cestě tam, třebaže věděl, že jako uprchlý řeholník nebude mít jednoduché postavení a jeho minulost ho může dostihnout i daleko od Čech.

Z Trevisu kdysi odešel jako mladý muž, ve Fuldě získal vzdělání, ale také poznal hranice života podřízeného cizí autoritě. Na začátku roku 1292 se vydal hledat svobodu a na Křivoklátsku postupně pochopil, že svoboda neznamená pouze uniknout pronásledovatelům. Znamená také mít odvahu pokračovat v poznávání, i když člověk neví, kam ho tato cesta zavede. Vzpomínku na Hanu a jarní Křivoklátsko si odnášel jako jednu z nejdůležitějších zkušeností svého života.