Hana[1]Jméno Hana jako dívčí jméno nebylo v českém středověku obvyklé, naopak se výhradně setkáváme s variantou Anna. Hutník tak svou dceru pojmenoval Hana nikoliv na základě biblického jména, ale právě podle potoka a kopce, které nesly staré a místně známé jméno Haná. … Pokračovat k poznámce se narodila o letním slunovratu roku 1266 v domě na soutoku Hané a Rokytného potoka. Její otec byl hutník, který se zabýval zpracováním kovů a často cestoval krajem při hledání nových ložisek. Od dětství tak Hana poznávala zdejší lesy, údolí a kopce nejen jako místa k životu, ale také jako krajinu ukrývající příběhy a bohatství země. Otec jí věnoval přívěsek s olivínem, v němž podle něj spočívalo tajemství všeho života.

V roce 1270 těžce onemocněla její matka a nemoci podlehla. Hana se uzdravila v chýši staré kořenářky nedaleko Křivoklátu. Sama přitom trpěla vzácnou zvláštností. V jejích jinak modrých očích se objevovaly zlaté odlesky. Už v dětství se zajímala o léčivé rostliny, učila se poznávat jejich vlastnosti a pomáhala s domácími pracemi. Věnovala se také lukostřelbě.

Po smrti krále Přemysla Otakara II. roku 1278 zasáhly kraj nepokoje a hlad. Hana postupně dospívala, ale její život se brzy změnil v důsledku událostí na nedalekém Hlavačově. Roku 1280 ji unesl tamní správce. V následujících letech ji věznil, týral a vystavoval jako vzácnou zajatkyni před svými hosty. Hana poznala hlad, bolest i bezmoc a ve věži stále více vnímala utrpení lidí za jejími zdmi.

Roku 1282 nechal správce zabít jejího otce a připravoval s pomocí braniborských žoldnéřů útok proti Křivoklátu. Hana se nakonec dostala na svobodu. Spojila vyhnané vesničany a podílela se na odporu proti ozbrojencům. Hlavačov byl nakonec vypálen a Hana sama zabila správce, který ji tak dlouho věznil.

Po těchto událostech se usadila stranou vesnice na místě dnes zvaném Hana. Společnost jí dělal Litorad a jeho mladší sestra Mlada. Hana se postupně stala bylinářkou a pomáhala lidem v okolí, zvláště uhlířům. Její pověst rostla, ale vzpomínky na věznění, hlad a násilí ji dál pronásledovaly. Od roku 1284 trpěla nočními můrami a někdy se vydávala na noční cesty krajinou, během nichž se jí v představách prolínaly postavy svatých a dávných bohů.

Roku 1292 se její život znovu proměnil. V přestrojení se setkala s mladým vzdělancem Aldemem, který jí zprostředkoval myšlenky antických filozofů. Jejich rozhovory jí pomohly jinak přemýšlet o vlastních vzpomínkách i o strachu, který ji stále provázel. Později se seznámila také s lékařem Vilémem zvaným Černý, který ji začal neformálně učit poznávat lidské tělo, nemoci a léčivé rostliny. Vedl ji především k trpělivému pozorování, rozlišování skutečnosti od domněnek a zaznamenávání vlastních zkušeností. Hana se díky tomu začala kriticky seznamovat také s učenou medicínou a lékařskými rukopisy. Během tohoto období se setkala s králem Václavem II. a pomohla při uzdravení jeho malé dcery Elišky.

V letech 1292 a 1293 vytvářela další bylinné směsi, které předávala lidem Křivoklátska. Její znalosti se postupně šířily mezi místními rodinami a staly se základem několika bylinářských rodů. Přestěhovala se do vesnice a začala žít s Litoradem, který se mezitím stal uznávaným královským strážným. Jejím cílem bylo pomáhat lidem, aby v dobách chladu, nemocí a nepokojů co nejméně trpěli. Roku 1294 se jí narodilo první dítě.

V dalších desetiletích se Hana stále více zajímala o dávná sídla, hrady a stopy lidského osídlení. Vnímala souvislosti mezi růstem rostlin, podobou stromů a minulostí jednotlivých míst. Kolem roku 1310 se setkávala s dalšími lékaři, mezi nimiž byla i žena zvaná Anna medica. Na rozdíl od mnoha dobových učenců si však Hana vytvářela vlastní představu o podstatě nemocí. Přitahovala ji myšlenka, že tělo i jeho nemoci jsou složeny z drobných částic. Hvězdy nevnímala jako znamení lidského osudu, ale jako vzdálené kotle, v nichž vznikají kovy a prvky světa. V tomto pohledu se odráželo i její dětství po boku hutníka.

Hana zemřela roku 1366 o letním slunovratu ve vysokém věku nedaleko Křivoklátu. Za svůj život poznala krajinu v mnoha jejích podobách, od místních bylin a zvířat přes lidské příběhy až po stopy dávných sídel. Zůstala v paměti zdejších lidí jako bylinářka, léčitelka a žena, která dokázala spojovat zkušenost, pozorování a vyprávění. Postupně se stala strážkyní a zosobněním Křivoklátska.

„Seděla jsem na kamenné podlaze věže na Hlavačově a pozorovala ránu na předloktí. Ještě před několika dny byla hluboká a bolestivá. Teď se její okraje téměř spojily a pod tenkým strupem už rostla nová kůže. Vždycky jsem se hojila rychleji než ostatní.

Nebyla jsem ale zvláštní jen tím. Byla jsem vyšší než většina žen, které jsem znala. Část toho možná způsobilo dětství, kdy jsem hodně chodila, běhala po lesích, jedla kde co a nikdy dlouho neposeděla. Přesto jsem měla dojem, že jsem vyrostla jinak než ostatní. V modrých očích se mi na světle objevovaly zlatavé odlesky, jako by v nich někdo rozpustil několik kapek medu. A lidé mi často hádali méně let, než mi skutečně bylo. Moje tvář jako by stárla pomaleji než tváře jiných žen.

Vzpomněla jsem si na starého uhlíře od Mlžné řeky. Kdysi si při práci rozřízl dlaň tak hluboko, že všichni čekali, že o ni přijde. Jenže rána se mu zavřela překvapivě rychle. Říkával, že takové tělo zdědil po otci. Možná jsme si v něčem podobní. Možná se některé vlastnosti předávají z rodičů na děti, stejně jako barva očí nebo tvar rukou.

Jenže ne všechno ve mně fungovalo stejně. Ženy v okolí někdy otěhotněly téměř hned po svatbě, jiné čekaly roky. Přemýšlela jsem, zda i já budu patřit k těm, jejichž tělo si dítě nepustí snadno k sobě. Překvapilo mě totiž, že nic, co mi ten padouch udělal, nenechalo následky. Mohla bych vůbec mít děti? A pokud ano, budu na ně muset dlouho čekat?

Bylo zvláštní, že právě tělo, které se tak dobře dokázalo napravovat, mohlo mít potíže s tím nejstarším ze všech úkolů, dát život dalšímu člověku.

Položila jsem dlaň na hojící se ránu. Lidé často hledají v těle znamení a odpovědi, ale možná je v něm mnohem více zákonitostí, než dokážeme pochopit. Každý z nás dostal do vínku trochu jiné uspořádání. A já jsem zatím znala jen několik málo jeho tajemství.“

Poznámky

Poznámky
↑1 Jméno Hana jako dívčí jméno nebylo v českém středověku obvyklé, naopak se výhradně setkáváme s variantou Anna. Hutník tak svou dceru pojmenoval Hana nikoliv na základě biblického jména, ale právě podle potoka a kopce, které nesly staré a místně známé jméno Haná. Nejstarší písemně dochovaný název Hana/Haná pochází z roku 1319 z privilegia pro město Rakovník Jana Lucemburského:

„Riuosque decurrentes a Lizzano et ab oppido Syenomat vsque ad locum dictum wlgo Hana ad predictam ciuitatem …“

Lizzano jsou Lišany, Syenomat jsou Senomaty. U Hany je zajímavé spojení „ad locum dictum wlgo“, tedy „k místu, které se lidově nazývá“.