Shrnutí
Vyhlášení národního parku ještě samo o sobě neříká, jakou přírodu vlastně chceme chránit. Za představou ochrany se mohou skrývat odlišná pojetí, například péče o konkrétní druhy, populace a stanoviště, nebo upřednostnění samovolného vývoje a omezení lidských zásahů. Obě mají v ochraně přírody své místo, žádné však nemůže být univerzálním řešením pro všechny ekosystémy.
Paleoekologické výzkumy ukazují, že evropská krajina má dlouhou historii pestré mozaiky zapojených i světlých lesů, lesostepí a otevřených stanovišť. Zachování jejich biologické rozmanitosti může vyžadovat pastvu, prosvětlování, obnovu vodního režimu i cílenou péči o konkrétní druhy. Chceme-li chránit jedli, tis, vzácné mokřadní ptáky nebo druhově bohatá stanoviště, musíme znát jejich ekologické nároky a podle toho volit vhodná opatření.
Příkladem takového přístupu jsou ptačí parky České společnosti ornitologické, kde se ochrana opírá o znalost cílových druhů, konkrétní plány péče a sledování výsledků. Podobně lze přistupovat také k lesním ekosystémům. Národní park by proto neměl být synonymem jediné filozofie ochrany přírody, ale měl by být především nástrojem k zachování skutečného přírodního bohatství daného území. Samovolný vývoj není vždy nejlepší cestou k zachování biodiverzity, stejně jako aktivní péče není automaticky hospodařením na úkor přírody. Rozhodovat by měly ekologické poznatky a potřeby konkrétních druhů, nikoliv představa, že čím méně člověk do přírody zasahuje, tím lépe ji chrání.
Co si vlastně představujeme pod ochranou přírody?
Když se řekne národní park, většina lidí si představí nejvyšší stupeň ochrany přírody, tedy místo, kde bude krajina chráněna před nevhodnými zásahy, kde dostanou prostor vzácné druhy a kde bude zachováno přírodní bohatství pro další generace. Jenže je zde jedna zásadní otázka, kterou veřejná diskuse často opomíjí: Co přesně chceme chránit?
Jsou to konkrétní druhy rostlin a živočichů? Jejich populace? Rozmanitost stanovišť? Ekologické vztahy? Nebo především možnost, aby se krajina vyvíjela bez lidského zásahu, ať už bude výsledná podoba ekosystému jakákoli? To nejsou totožné cíle.
Představme si les, ve kterém ubývá jedle bělokorá. Jednou možností je nechat porost samovolnému vývoji a sledovat, zda se jedle přirozeně obnoví. Druhou je cíleně podporovat její zmlazení, chránit semenáčky před okusem a doplňovat ji na vhodných stanovištích. Podobně můžeme přistupovat ke světlým lesům. Můžeme je ponechat postupnému zarůstání, nebo udržovat jejich strukturu prosvětlováním a dalšími opatřeními, která podporují světlomilné druhy. V obou případech můžeme mluvit o ochraně přírody. Rozdíl je v tom, jaké hodnoty dostávají přednost.
Když je cílem chránit konkrétní přírodní bohatství
Ochrana přírody může být založena na znalosti konkrétních druhů, jejich ekologických nároků a vzájemných vztahů. Takový přístup počítá s tím, že některé přírodní hodnoty vyžadují aktivní péči. Nejde přitom nutně o hospodářské využívání krajiny, člověk může cíleně zasahovat právě proto, aby zachoval biologickou rozmanitost.
Dobře to ilustruje koncepce péče o lesní ekosystémy. U jednotlivých dřevin jsou rozpracována konkrétní opatření, která jsou často používána jak v ochraně přírody (biotopů), tak v lesnictví (viz JURÁSEK, A. (2026)). Uvedu několik příkladů:
- U smrku ztepilého se počítá s využíváním geneticky vhodných porostů a podporou přirozené obnovy.
- U jedle bělokoré se počítá s přirozenou obnovou a podsadbami.
- U buku lesního se plánuje obnova redukovaných ploch a postupné uvolňování jeho zastoupení v porostech.
- U tisu červeného se řeší vyhledávání populací, sběr reprodukčního materiálu, klonové archivy a reintrodukce na vhodná stanoviště.
Cílem může být zároveň zvýšení retenční schopnosti krajiny, odstranění ekologicky závažných narušení a obnova přirozeného vodního režimu. To je konkrétní představa ochrany přírody, kdy víme, které ekologické hodnoty chceme zachovat, rozumíme jejich potřebám a podle toho volíme opatření.
Podobný přístup uplatňuje také Česká společnost ornitologická ve svých ptačích parcích. Pro jednotlivé lokality zpracovává odborné plány managementu, které vymezují prioritní cílové druhy, jejich ekologické nároky, požadovaný stav prostředí a konkrétní opatření vedoucí k jeho dosažení (viz Strategie rozvoje ptačích parků ČSO 2022–2042):
„Lokality pro nové ptačí parky jsou vybírány na základě odborných podkladů podle potenciálu pro obnovní management biotopů pro různé druhy ptáků a potenciálu využití území veřejností.“
Například na Josefovských loukách se cíleně vytvářejí podmínky pro čejku chocholatou, bekasinu otavní, vodouše rudonohého nebo kulíka říčního. K tomu slouží budování mělkých tůní, obnova podmáčených sníženin, odstraňování náletových dřevin a pastva velkých kopytníků (důležité pro udržení druhů temperátní savany) .
Na Kosteliskách se cíleně obnovuje mozaika mokřadů, podmáčených luk a otevřených ploch. Důležitou součástí péče je zachování přirozeného vodního režimu nivy Kyjovky, včetně mělkých tůní a pravidelně zaplavovaných stanovišť, která poskytují vhodné podmínky například pro bukače velkého, čejku chocholatou, vodouše rudonohého nebo pisilu čáponohou.
Důležité je, že tato opatření nejsou nahodilá, ale vycházejí ze znalosti ekologických nároků konkrétních druhů, mají stanovené cíle a jejich účinnost se pravidelně sleduje. ČSO tak například neobnovuje mokřady pouze proto, že mokřady obecně považuje za hodnotné prostředí. Ví také, jaké druhy chce na konkrétní lokalitě podpořit a jaké podmínky k tomu potřebují.
Šumava aneb když se předmětem ochrany stávají především přírodní procesy
Zajímavým příkladem proměny filozofie ochrany přírody je Národní park Šumava. Jeho vývoj popisuje Jan Kozel v článku Ze světa lesních samot do světa přírody z roku 2021. Z textu je patrné, že péče o šumavské lesy dlouhodobě kombinovala ochranu (neživých) přírodních procesů s cílenými opatřeními na podporu druhové a prostorové rozmanitosti, postupně však rostl význam území ponechávaných samovolnému vývoji.
Důležitým mezníkem byl orkán Kyrill v roce 2007. Rozsáhlé narušení lesních porostů vedlo k rozšíření území ponechaného přírodním procesům přibližně na 16 000 hektarů. Pavel Hubený, který se stal ředitelem Správy NP Šumava v roce 2014, dnes představuje toto pojetí poměrně jednoznačně. V rozhovoru publikovaném v časopise Ochrana přírody v roce 2026 uvedl:
„Pokud mluvím o přírodě, tak mluvím o jejích procesech, a jestliže říkám, že chráním přírodu, tak chráním procesy.“
V rozhovoru také vysvětluje svůj pohled na ochranu biodiverzity. Udržování konkrétních luk a jejich druhového bohatství chápe spíše jako ochranu kulturního dědictví než jako ochranu přírody v užším smyslu.
Právě tady se dostáváme k podstatě problému. Jestliže za hlavní předmět ochrany považujeme přírodní procesy, může být postupné zarůstání otevřených stanovišť považováno za přirozený vývoj. Pokud však chráníme také konkrétní druhy a jejich stanoviště, může být stejný proces důvodem k aktivnímu zásahu. Nejde tedy pouze o to, zda je někde dovoleno kácet nebo sázet stromy (a často se tak děje v jakémkoliv případě). Jde o samotnou definici toho, co považujeme za hodné ochrany.
Byla evropská příroda v holocénu vždy souvislým lesem?
Jedním z argumentů, které se v diskusích o bezzásahovosti objevují, je představa, že člověk narušil původně souvislý lesní ekosystém a že jeho omezení umožní návrat přírody k původnímu stavu. Jenže současný paleoekologický výzkum nabízí podstatně složitější obraz.
Studie Pearce a kol. (2023), publikovaná v časopise Science Advances pod názvem Substantial light woodland and open vegetation characterized the temperate forest biome before Homo sapiens, dokládá významný podíl světlých lesů a otevřené vegetace v evropském temperátním prostředí ještě před zásadním vlivem člověka.
Ještě širší pohled přináší studie Czyżewského a kol. (2026), která na základě paleoekologických poznatků rekonstruuje evropskou krajinu jako mozaiku zapojených lesů, světlých lesů, křovin a travinných ploch. Významnou roli při utváření této mozaiky měli velcí býložravci, tedy jejich pastva, okus, sešlapávání a další činnosti ovlivňovaly obnovu dřevin i strukturu vegetace. Člověk (Homo sapiens) později převzal část těchto ekologických funkcí. S rozvojem zemědělství a chovem domácích zvířat začal stále výrazněji ovlivňovat podobu otevřených lesů, lesostepí a travinných společenstev.
Studie Jamrichové a kol. (2017) například ukazuje, že lidské aktivity během středního holocénu pravděpodobně přispívaly k udržování otevřených dubových a lískových lesů ve střední Evropě. Z toho nevyplývá, že veškerou otevřenou krajinu vytvořil člověk, ale že dlouhodobá ekologická historie Evropy není příběhem výhradně souvislých zapojených lesů. Otevřené a polootevřené ekosystémy mají vlastní ekologickou historii a představují významnou součást evropské biologické rozmanitosti.
Když se bezzásahovost stane ideologií
Samovolný vývoj je legitimním a důležitým nástrojem ochrany přírody a lesnictví. V některých lesích je skutečně nejlepší možností nezasahovat. Přirozené odumírání stromů, tlení dřeva, vznik světlin a následná sukcese vytvářejí podmínky pro řadu organismů.
Problém nastává tehdy, když se z jednoho legitimního přístupu stane obecně nadřazený princip. Pokud předem upřednostníme samovolný vývoj bez ohledu na konkrétní ekologické hodnoty území, přestáváme se ptát, jaký výsledek je pro biologickou rozmanitost žádoucí. Za žádoucí začneme považovat především samotnou absenci lidského zásahu. To už není čistě ekologické rozhodnutí, ale je v něm obsažena určitá filozofie vztahu člověka a přírody.
„Člověk“ je v ní vnímán především jako činitel, od něhož je třeba „přírodu“ osvobodit. Aktivní management se dostává do podezření už samotnou skutečností, že mění „přirozený“ vývoj ekosystému. Jenže člověk je také součástí ekologické historie evropské krajiny. Jeho činnost po tisíciletí ovlivňovala strukturu vegetace a vytvářela podmínky pro existenci řady druhů. Ne každé lidské působení bylo ekologicky přínosné, ale stejně tak nelze každou lidskou činnost automaticky považovat za narušení přírody. Rozhodující by měly být konkrétní důsledky, nikoli předem přijatá představa, že méně zásahů vždy znamená více ochrany.
Co to znamená pro Křivoklátsko?
Křivoklátsko je mimořádně pestrá krajina, jejíž přírodovědná hodnota nespočívá pouze v lesních porostech. Patří k ní také světlé lesy, lesní lemy, skalní stepi, teplomilná společenstva a další stanoviště, která mají vlastní ekologické nároky. Je proto namístě ptát se, jakou podobu ochrany přírody by případný národní park skutečně přinesl.
Bude prioritou zachování konkrétních druhů a stanovišť? Bude se cíleně podporovat jejich ekologická rozmanitost? Nebo bude hlavním cílem rozšiřování prostoru ponechaného samovolnému vývoji?
Tyto otázky by neměly zůstat stranou veřejné diskuse o vyhlášení národního parku. Národní park totiž není jen ochranná značka přidělená hodnotnému území, ale je to také institucionální a koncepční rámec, který ovlivňuje, jakým způsobem se bude o krajině rozhodovat. Lidé podporující vyhlášení národního parku by proto měli vědět, že tím nepodporují pouze vyšší stupeň ochrany. Podporují také určitou představu o tom, co je příroda, jakou roli v ní má člověk a jaké hodnoty mají dostat přednost.
Příroda (tj. ptáci, houby, rostliny, hmyz apod.) nepotřebuje jednu univerzální filozofii
Ochrana přírody by měla vycházet především z ekologických (včetně paleoekologie) znalostí o konkrétním území. Někde je nejlepší ponechat les samovolnému vývoji, jinde je vhodné podporovat jedli, tis nebo jilm. Na dalších místech je nezbytné obnovovat vodní režim, prosvětlovat lesy nebo udržovat otevřená stanoviště. Jednotný recept zkrátka neexistuje.
Samovolný vývoj není synonymem pro maximální biodiverzitu. Aktivní management není automaticky synonymem pro hospodářské využívání. A lidský zásah nemusí být v rozporu s ochranou přírody. Podstatné je, jaké ekologické hodnoty chceme zachovat a jaké postupy k tomu skutečně vedou.
Národní park může chránit přírodu. Neměli bychom si však namlouvat, že každá filozofie, která se za jeho jménem skrývá, automaticky chrání všechny její hodnoty. O tom musí rozhodovat konkrétní ekologické poznatky, nikoli ideologická představa, že skutečně „divoká“ příroda je vždy ta, do které člověk nezasahuje.
Načítám vývoj biotopů…
Porovnání druhové skladby rostlin v aktuálním roce a v předchozích letech
Zdroje a literatura
KOZEL, J. (2021): Ze světa lesních samot do světa přírody. Ochrana přírody, 3/2021. https://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/ze-sveta-lesnich-samot-do-sveta-prirody/
STARÝ, M. (2026): Rozhovor s Pavlem Hubeným. Ochrana přírody, 4/2026. https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-recenze/rozhovor-s-pavlem-hubenym/
JAMRICHOVÁ, E. et al. (2017): Human impact on open temperate woodlands during the middle Holocene in Central Europe. Review of Palaeobotany and Palynology. https://doi.org/10.1016/j.revpalbo.2017.06.002
PEARCE, E. A. et al. (2023): Substantial light woodland and open vegetation characterized the temperate forest biome before Homo sapiens. Science Advances. https://doi.org/10.1126/sciadv.adi9135
CZYŻEWSKI, S. et al. (2026): Revisiting Europe’s temperate forests: Palaeoecological evidence for an herbivory-driven woodland-grassland mosaic biome. Biological Conservation. https://doi.org/10.1016/j.biocon.2026.111749
PÉČE O LESNÍ EKOSYSTÉMY V NÁRODNÍM PARKU ČESKÉ ŠVÝCARSKO. Ochrana přírody. https://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/pece-o-lesni-ekosystemy-v-narodnim-parku-ceske-svycarsko/
UPLATNĚNÍ NEPŮVODNÍCH DŘEVIN PŘI ADAPTACI LESA NA KLIMATICKOU ZMĚNU. Ochrana přírody. https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/uplatneni-nepuvodnich-drevin/
JURÁSEK, A. (2026): Tis červený. Odborná prezentace, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti. https://www.vulhm.cz/files/uploads/2026/10/14-Jurasek.pdf
ČESKÁ SPOLEČNOST ORNITOLOGICKÁ (2022): Strategie rozvoje ptačích parků ČSO 2022–2042. https://www.birdlife.cz/rezervace/strategie-rozvoje-ptacich-parku-cso/
ČESKÁ SPOLEČNOST ORNITOLOGICKÁ (2026): Hnízdní ostrovy i nové tůně. Ornitologové v ptačích parcích cíleně podpoří ohrožené druhy bahňáků. https://www.birdlife.cz/hnizdni-ostrovy-i-nove-tune-ornitologove-v-ptacich-parcich-cilene-podpori-ohrozene-druhy-bahnaku/
ČESKÁ SPOLEČNOST ORNITOLOGICKÁ: Ptáci na Josefovských loukách. https://www.birdlife.cz/rezervace/josefovske-louky/ptaci-na-josefovskych-loukach/
ČESKÁ SPOLEČNOST ORNITOLOGICKÁ: Bekasina otavní – podpora v zemědělské krajině. https://www.birdlife.cz/co-delame/vyzkum-a-ochrana-ptaku/ochrana-druhu/ptaci-zemedelske-krajiny/bekasina-otavni-podpora-v-zemedelske-krajine/