Václav II. se narodil 27. září 1271 jako jediný přeživší syn českého krále Přemysla II., řečeného Otakara, a Kunhuty Uherské. Už v dětství se stal dědicem rozsáhlého království, jehož moc a územní rozsah však po otcově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 začaly upadat. Mladý Václav se dostal do rukou svého poručníka Oty Braniborského, který ho nejprve držel pod dohledem na Bezdězu a později odvezl do Braniborska. Zpět do Čech se vrátil až roku 1283. Zkušenost s vězněním, nejistotou a rozpadem královské moci poznamenala jeho dětství i pozdější vládu. Sám se tak stal součástí příběhu, v němž se osobní osud panovníka prolínal s osudem celé země.
Po návratu do Čech postupně upevňoval své postavení a obnovoval autoritu panovnického rodu. Nebyl přitom pouze válečníkem, ale také schopným diplomatem a organizátorem. Dokázal využívat sňatkovou politiku, lenní vztahy, privilegia i osobní vazby s významnými šlechtici. Jeho vláda přinesla českému království významné hospodářské i politické posílení. Později získal také polskou královskou korunu a jeho syn Václav III. se stal uchazečem o uherský trůn. Václav II. tak dokázal obnovit moc, o kterou jeho rod po smrti Přemysla II. téměř přišel.
Měl blízko k rytířské kultuře, literatuře a dvorskému básnictví. Jeho dvůr nebyl jen místem politických jednání, ale také prostředím, v němž se setkávali učenci, duchovní, básníci, hudebníci a zahraniční hosté. Václav měl vztah k dvorské poezii a minnesängu, tedy středověké milostné lyrice, v níž se objevovaly představy o kráse, touze, věrnosti a lásce. Tyto kulturní vlivy se promítaly i do jeho osobního života. V příběhu Křivoklátské směsí je proto zachycen jako člověk, který se rád obklopuje hudbou, zajímá se o literaturu a občas se také pokouší uplatnit romantické představy v běžném životě.
Jeho vláda však nebyla pouze obdobím kulturního rozkvětu. Václav se musel vyrovnávat s mocenskými střety, zradou a násilím. Smrt jeho otce pro něj představovala zásadní životní událost a později se podílel na odstraňování těch, které považoval za odpovědné za jeho pád. Jeho vztah k minulosti se tak stal jedním z důležitých témat jeho života. V příběhu se tato zkušenost propojuje s Haniným vlastním osudem. Oba poznali, jaké to je ztratit blízké, být vystaveni cizí moci a hledat cestu zpět k vlastnímu životu.
Zvláštní místo v jeho životě zaujímala Zbraslav. Roku 1292 zde založil cisterciácký klášter, který pojmenoval Aula Regia, tedy Královská síň. Krajina na soutoku Vltavy a Berounky, pod dávným oppidem Závist, ho natolik okouzlila, že se jí v pozdějších vzpomínkách věnoval téměř jako milované osobě. Klášteru věnoval rozsáhlý majetek a zamýšlel z něj vytvořit významné duchovní centrum i místo posledního odpočinku svého rodu. Jeho vztah ke Zbraslavi nebyl pouze projevem panovnické reprezentace, ale také osobním vztahem ke krajině, kterou považoval za mimořádně krásnou. Založení kláštera zároveň souviselo s jeho náboženským přesvědčením a představou, že panovník má odpovědnost nejen za pozemské království, ale také za spásu vlastní duše.
V létě roku 1292 se podle příběhu Křivoklátské směsi tehdy dvacetiletý král krátce zdržoval na Křivoklátě, kde se setkal s lékařem Vilémem, zvaným Černý. Potřeboval jeho pomoc kvůli nemoci své malé dcery Elišky, která měla horečku a několik dní odmítala jíst. Vilém si s sebou přivedl také bylinářku Hanu, která mu pomáhala připravovat léčivé směsi. Hana navrhla, aby se o dítě pečovalo v klidu a teple, a doporučila také mateřídouškové koupele a rozmačkaná jablka s medem. Král si všiml jejího neobvyklého vystupování a později ji pozval do svých komnat.

Jejich první osobní setkání nebylo zcela obvyklé. Václav byl zvyklý na společnost urozených žen a dvořanů, kteří znali pravidla dvorského chování a zpravidla se přizpůsobovali jeho postavení. Hana však pocházela z jiného prostředí a královský majestát na ni nepůsobil tak, jak by očekával. Václava zaujaly její modré oči se zlatými jiskrami a celkový půvab. Zpočátku se k ní choval jako k mladé ženě, kterou by rád získal, a pokusil se na ni zapůsobit milostnými verši. Dokonce se přiznal, že mu s nimi radil Vitslav, syn knížete z Rujány. Jeho pokus o svádění však působil poněkud neohrabaně. Hana jeho záměry příliš nechápala a nebyla ochotná přistoupit na roli, kterou jí král přisuzoval.
Když ji Václav označil za prostou dívku, se kterou si pravděpodobně nebude mít co říct, Hana se proti tomu ohradila. Místo aby se snažila získat jeho přízeň lichocením, připomněla mu verše z Románu o růži, které se naučila od Aldema. Krále překvapilo, že zná francouzskou dvorskou literaturu, a jeho původní představa o ní se začala měnit. Najednou před ním nestála jen krásná dívka, ale někdo, kdo dokázal vstoupit do rozhovoru o věcech, které ho samotného zajímaly. Václav se jí omluvil za své chování a pokusil se začít znovu.
Hana mu následně vyprávěla o svém věznění na hradě na vrchu Hlavačově, kde ji týral tamní správce. Král se v jejím příběhu poznal. Také on byl v dětství vězněn a musel se vyrovnávat s tím, že o jeho osudu rozhodovali jiní. Přiznal, že jeho vlastní život nebyl vždy jednoduchý a že se dopustil mnoha zlých věcí. Hana v něm tak poprvé spatřila člověka, který se podobně jako ona snaží porozumět vlastní minulosti. Jejich rozhovor se postupně vzdálil původnímu královu záměru. Václav se přestal předvádět a začal Haně vyprávět o svých obavách, náboženských představách a touze napravit některé ze svých činů.
Zvláštní význam měla jejich rozmluva o mnichovi, od něhož Hana poznala literaturu. Václav se zmínil o hledaném uprchlém řeholníkovi, který měl odnést spisy z kláštera ve Fuldě a kterého někteří považovali za kacíře. Král se sice hlásil ke křesťanské víře a zdůrazňoval význam modlitby, zároveň však pochyboval o smyslu upalování lidí za jejich přesvědčení. V jeho představách se tak střetávaly dobové náboženské povinnosti, obavy o spásu vlastní duše a osobní pochybnosti o násilí páchaném ve jménu víry.
Když se Václav během rozhovoru zahleděl do slunečních paprsků a spatřil v Haně podivuhodnou postavu připomínající světce či nadpřirozenou bytost, projevila se další stránka jeho osobnosti. Středověký člověk mohl v neobvyklých událostech, snech a viděních hledat znamení, která mu pomáhala vysvětlovat vlastní život a vztah k bohu. Králova představa Hany se na chvíli proměnila v obraz ochránkyně a bojovnice, která trestá násilníky a vrahy. Hana však jeho vidění nesdílela. Její vlastní myšlení se ubíralo jiným směrem. Zatímco Václav hledal v obrazech náboženské a symbolické souvislosti, ona přemýšlela o přírodních dějích, původu života a fungování lidské mysli.
Postupně mezi nimi vznikl zvláštní vztah založený na vzájemné zvědavosti a rozdílném pohledu na svět. Václav v Haně spatřoval nejen krásnou ženu, ale také zosobnění krajiny, kterou si oblíbil. Její znalosti, samostatnost a schopnost překonávat vlastní strachy ho přitahovaly jiným způsobem než její vzhled. Hana naopak v králi přestávala vidět nedostupného panovníka a začala v něm rozeznávat mladého člověka, který se potřebuje někomu svěřit. Přesto si zachovávala vlastní úsudek a neváhala s ním nesouhlasit. Když například pro sebe poznamenala, že král není žádný bůh, ale obyčejný kluk, vystihla tím jeden z hlavních rozdílů mezi jeho veřejnou rolí a skutečnou lidskou povahou.
Václav následně pozval Hanu a Viléma, aby ho doprovodili při cestě do Rakovníka. Chtěl jim ukázat nejen svou panovnickou moc, ale také to, jakým způsobem hodlá spravovat království. V Rakovníku oznámil rozšíření městských práv, přidělení pozemků a povinnosti spojené s osidlováním západního okolí města. Část zdejší krajiny, kterou měla Hana ráda, oficiálně spojil s jejím jménem. Tímto gestem jí vyjádřil osobní náklonnost, ale zároveň propojil její život s dějinami kraje. Hana se tak stala součástí příběhu, který přesahoval její vlastní osud.
Při setkání s rakovnickými představiteli se ukázala také další Václavova vlastnost. Dokázal jednat rozhodně a neváhal zasáhnout tam, kde považoval lidské jednání za nespravedlivé nebo zbabělé. Když se dozvěděl o smrti dvou mladých lidí na troskách Správního hradu, odmítl přijmout vysvětlení, podle něhož za tragédii mohlo zosobněné zlo. Připomněl přítomným, že Hana sama dokázala překonat násilí a strach, zatímco dospělí muži se raději uchylují k pověrám. Nařídil proto další vyšetřování a chtěl najít skutečného viníka. Jeho rozhodnutí ukázalo, že se dokáže dívat na události také prakticky a že mu není lhostejná odpovědnost lidí za jejich činy.
Hana v něm postupně poznala člověka, který není ani bezchybným světcem, ani krutým vládcem. Dokázala ocenit jeho schopnosti, velkorysost i ochotu napravovat některé věci, současně však neztrácela odstup. Její poznámka, že král měl pravdu, ale stejně je to ucho, vystihuje jejich neobvyklé setkání. Václav si zachovává své postavení, moc a odpovědnost, ale v Hanině přítomnosti nemusí být neustále jen panovníkem. Může být také člověkem, který se směje, pochybuje, touží a někdy neví, co si počít s vlastním životem. Král pak o několik dní později Křivoklát i Rakovník opustil a pokračoval přes Nižbor směrem na Zbraslav.
Václav II. zemřel 21. června 1305. Byl pohřben v klášteře na Zbraslavi, který se stal také místem posledního odpočinku dalších členů přemyslovského rodu. Zanechal po sobě království, které se za jeho vlády stalo jednou z nejvýznamnějších mocností střední Evropy. V příběhu Křivoklátské směsi však zůstává také mladým králem, který se na chvíli zastavil v krajině Křivoklátska, setkal se s Hanou a spatřil v ní něco, co nedokázal jednoduše zařadit do svých dosavadních představ o světě.