Příběhy z křivoklátských lesů
Kdysi dávno, to byl svět ještě mladý a téměř bez života, držel pán slunce pána větru za pačesy. „Žádný bratr,“ pravil pán slunce nahlas, lehce popuzen, „ale zloděj je to! Mé mraky, můj dobytek!“ Před nimi seděl pán nebes a řádu světa. „Jdeš rovnou k věci,“ pravil pobaveně, „to se mi líbí.“ Pán větru se […]
Pak jsme si lámaly větvičky kvetoucího hlohu, trhaly jsme pryskyřníky a sasanky, a ani jsme se nenadály a byly jsme na místě. V zábavě nám cesta utekla, ani jsme si neuvědomily jak. Hned jsme přikročily k oběti. Kousek od domu tam je skála s vrcholem zastíněným vavříny a platany, po obou stranách rostou myrtové keře […]
V lužním lese na okraji, v místech, kde potok tvoří meandr obklopující staré habry a olše, rozkvetly plicníky a křivatce. Tam jsem ležel mezi rostlinami a nechal se ovívat příjemným vánkem. Představoval jsem si, jak mě sluneční paprsky zbavují všech nemocí a trápení, jak mi věští pravdy o našem světě. Vítr a slunce jsou bratři. […]
„Jaro nové, jaro zpěvné. Na jaře se zrodil svět, na jaře se lásky druží, ptáky snoubí jarní čas. Háje vlasy rozpouštějí, s deštěm v sňatek vcházejí. Zítra ta, jež lásky pojí, mezi stromy stinnými zelené jim splétá stánky z ratolestí myrtových. Zítra z vysokého trůnu soudit bude Venuše.“ – Noční slavnost Venušina (Pervigilium Veneris), překlad […]
Krátce po svítání se v lužním lese ozvaly kroky, které si razily cestu spadaným listím. Byl to Apollón, přinejmenším by ho tak někdo mohl nazvat. Když procházel pod korunou starého jasanu, všiml si vrbových větví, které se jako had natahovaly k hloučku střemchových kmenů. Zpoza bobrem okousané vrby zaslechl píseň píšťaly. Tiše jako jestřáb, rychle […]
